Na Jarově B je přes stěny všechno slyšet. Nejotravnější byla holka z pokoje o patro vejš, která několikrát týdně po večerech neskutečně dlouho rytmicky hekala nepřijemným vysokým hlasem, který postupně přecházel v kontinuální tón. Tak jsem si na ni jednou ze zvědavosti počkal a zjistil jsem, že se známe. Pro účely zachování našeho kamarádství si dodnes sugeruju, že jen cvičila na orbitreku.