Asi jsem se měla narodit v jiné době, protože absolutně nerozumím vnímání sexu a lásky člověka 21. století. Často mám pocit, jakoby si člověk neuvědomoval svou čest a svou cenu - cenu své lásky, svého těla a také lásky druhého, o kterém dočasně tvrdí, jak moc ho miluje. Bohužel i tahle slova pozbyla smyslu. Vždyť dříve si muž ženu musel dlouhodobě namlouvat a dobývat, poznat ji, přijmout ji do svého života jako člověka, vědět, co dělá, po čem touží, jaká je. Jen tehdy, pokud víme, jaké to je s člověkem žít, pak můžeme teprve říci, že bez něj žít nedokážeme. Za co by měl člověk bojovat jiného, než za lásku? Pro co jiného by měl žít? Dnes žije každý sám pro sebe. Nějaký člověk ho zaujme, párkrát si vyjdou na schůzku, na které oba doufají, že je to ten/ta pravý/á, a než se o tom skutečně přesvědčí, než se ujistí, že si skutečně rozumí už si šeptají slova lásky, už na sobě hledají chyby, už se navzájem omezují a přesvědčují druhého o své pravdě, protože každý člověk má přirozeně sám sebe za toho dokonalého. Člověk by si měl druhého vážit, ale jak, když už si nedokážeme vážit ani sami sebe? Vždyť jsme tak laciní - v tričku s velkým výstřihem a legíny obepínajícími boky, s prázdnýma očima orámovanýma umělými řasy - umělý pohled, umělé city. Touha po ukojení, touha vyhrát, dostat se na vrchol, dát životu smysl - neznat cenu vlastního života, vlastní lásky. Žádný člověk není dokonalý, ani my ne a všichni jsme jen lidé. A každý má svůj nedostatek, který je třeba respektovat, tolerovat a řešit - ne člověka hned opustit pro to, že není dokonalý. I dříve se dávaly rozbité věci do opravy a lidé se s nimi těžko loučili, dnes se vyhazují a pořizují nové. A že v nezávazných vztazích a krátkodobých známostech je svoboda? Není, jen vás připravují o iluze, o víru v pravou lásku - v člověka, který na vás tam venku někde čeká. Svoboda je když běháte v dešti, když se procházíte bosi po vlhké trávě, svoboda je, když se procházíte po pobřeží a vlny se rozbíjí o vaše nohy, je to jako ten...