Kdysi dávno jsem si ve 24 při hodině psala na mobilu, přičemž jsem ho měla schovaný v tom šuplíčku pod lavicí. B. (která ten den šílela, že nemůže opět najít brejle) si všimla, že nějak moc koukám pod lavici a okamžitě se začala bleskovou rychlostí kolíbat mým směrem. Nebyla moc daleko, tak jsem stihla jen mobil schovat do obalu, který měl barvu vzdáleně podobnou té hnědé, co má lavice, a nechala ho tam ležet. B. zahájila inspekci šuplíčku, a i když se dívala přímo na mobil, tak ho neviděla. Byl asi 20 centimetrů od ní. Zaksychtila se, řekla "Máte štěstí" a vykládala dál.