Kdysi dávno jsem si ve 24 na hodině s nejmenovanou profesorkou (když jsem to napsala se jménem, tak to nezveřejnili, tak co, stejně všichni víte, o koho jde), která si ten den už stěžovala, že nemůže najít brýle, psala na mobilu v šuplíčku pod lavicí. Zaregistrovala, že se nedívám na ní a už se ke mně kolíbala bleskovou rychlostí. Stihla jsem jen mobil strčit do hnědého obalu, jehož barva se mírně podobala barvě lavice, a i když to kvůli malůvkám bylo dost vidět, nechala jsem ho tam ležet. Dokolíbala se, zahájila inspekci. Ničeho si nevšimla. Vrhla na mě káravý pohled se slovy: "Tak jsem se asi spletla, máte štěstí" a pokračovala ve výkladu.