Když jsem byl na základce, ve druhé třídě, nikdo mě neměl rád, a nejmíň asi učitelka. Měl jsem lehký ADHD, špatný prospěch a ještě trochu asociál, s čímž bojuju dodneška, i když už lidi nemlátím, každopádně jsem byl těžkej na zvládnutí, a paní učitelka se mě rozhodla poslat na zvláštní školu. Nakonec se to rodičům podařilo vyřešit tak, že mě dostali na jinou, normální, školu. ADHD během pár let zmizelo, já po letech na druhé škole konečně zapadl mezi lidi, povedlo se mi prospívat každoročně s vyznamenáním, vzali mě na gympl a teď studuji dvě vejšky. Ale nepíšu to sem, abych se chlubil. Spíš přemýšlím, jestli podobných lidí nebylo víc, ale opravdu do těch zvláštních škol poslaných. Protože to je pro duševní vývoj prakticky konečná, a později jinak možná velmi (nebo možná s dnešním uplatněním absolventů ne) perspektivní lidé jsou samozřejmě tímhle naprosto umrtveni a budou rádi, když je vezmou na VŠE. Děsí mě to.