Výtvor níže pochází z první lavice hodiny jazyka českého z doby, kdy jsme se měli učit na maturitu. Paní profesorko, jsem rád, že jste nás měla právě Vy. Rozlétá gořalka do země se vsákla, notoři po ní zůstali, i přicházeli každičkého rána, a gořalku svou hledali. I zželelo se chlastu zpitých dítek, procenta její se zvrátila, a vtělila se v malý demižónek, jenž do hospůdky vložila. Poznali dítky gořalku po chuti, poznaly ji a chlastaly, a malý demižónek, v něm majíc útěchu, gořalko-chuťkou nazvaly. Gořalko-chuťko břuchám našim milá, ty prostý lihu z pálenice, našel jsem tě v daleké hospůdce, s kým mám se jíti ožrati? V plnou já tě flašu naleju, ozdobně trochu pobliju, do širých zemí cestu ti ukážu, kde notoři tě vypijů. Snad že se najde notorka gořalčina, jíž mile dech tvůj zavoní, snad že i najdeš některého syna, jenž tebe do dna nakloní. Autoři svorně prohlašují, že nikdy neslyšeli o Karlu Jaromíru Erbenovi a že maturitní otázku č. 7 a č. 10 přeskočili.