Když jsem nastupovala na střední školu, těšila jsem se, jak za pár let budu zdravotní sestra, měla jsem růžové brýle a viděla jsem pouze tu " hezkou" práci ( jako je měření TT, odběry krve aj.) a tu " horší " práci ( přebalování, utírání zadků aj.) jsem si nepřipouštěla a naivně si myslela, že se tomu jako budoucí zdravotní sesta vyhnu.. Když nastaly první praxe a já viděla tu " horší " práci v reálu, moc dobře jsem nechápala, nadávala jsem si, na co jsem se to dala. Myslela jsem si, že to nezvládnu a odpočítavala hodiny, kdy už půjdu z praxe domů. Na konci praxe v ročníku jsem si řekla, že to takhle nejde, že za celou dobu studia na SŠ se s tím stejně budu setkávat - především na LNP . Nyní už to beru jako normální věc, nepříjde mi na tom nic špatného, protože ti lidi za to přece nemůžou a nikdy nevíme, jak skončíme přece my..Teď mám sice občas ještě z praxí nepříjmený pocit, ale vždycky se těším, že poznám zase něco nového, že poznám nové lidi a nahlédnu do jejich životů. Musím říct, že i když pro mě byly první praxe na LNP hodně náročné, daly mi toho spousty do života.. Uvědomila jsem si spousty věcí a myslím, že celkově mě to jako osobnost hodně posílilo. Přestala jsem řešit " dobrou " práci od té " horší", protože pacienta nebude zajímat, zda titul mám nebo ne, pacienty beru jako jedinečnou osobnost, snažím se být ke všem milá a vyjít vstříc. A i když je to občas těžké, nelituji toho, jaký jsem si vybrala obor, protože tahle práce mě naplňuje a vím, že tohle je přesně to, co v budoucnosti chci dělat! :)