po pěti letech jsem se rozešel s přítelkyní jen proto, že neuměla říct snaživcům včas ne. Věděl jsem to dlouhodobě a bál jsem se momentu, kdy to přeteče všechny meze. Říkala mi přitom vždy nežárli, miluju tě. Rozhoupal jsem se k rozchodu až když jsem ji na vlastní oči viděl jak se nechá osahávat při ploužáku na firemní párty. "Jen se bavím s kámošem", což pro mě byla poslední kapka. Tu noc jsem odešel domů sám a ona už nepřišla. Máme přitom tříletou úžasnou dcerku. Dodnes nemůžu pochopit, proč nebyla schopná obětovat pitomý flirtování za vlastní rodinu. Dělal jsem pro ni fakt vše, i naší dceři jsem myslím dobrým tátou a nadevše ji miluju. Vím, že jsem mohl taky toleranci jejího flirtování obětovat za rodinu já, ale čím bych pak byl? Vážil bych si vůbec sám sebe? Stejně ji děsně miluju i když vím, že by mě tohle zničilo. Strašně mě mrzí, že se mi nepodařilo udržet mě, ji a dceru pohromadě jako jednu rodinu a že teď malá bude mít spoustu náhodných tatínků. Chce se mi brečet. A to o to víc, že vím, jak mě to celé změní a že druhá šance na takhle velkou a původně ničím neposkvrněnou lásku, bez podezřívání a lží, už nemusí nikdy přijít. Uvědomuju si taky, že jako člověk zatížený dítětem jinde už pro spoustu dalších holek nebudu nikdy tolik atraktivní, jako kluci bez závazků a to je mi teprve 26, ale přijdu si po tomhle už moc starý. Vím, že to sem moc nepatří, ale třeba moje zkušenost někomu v podobné situaci pomůže udělat ten krok dřív než bude moc starý na novou mladickou lásku, která vydrží navěky. Jo, jsem dost naivní a věřím na to. Není nic lepšího než vědět, že na vás doma čeká někdo kdo vás miluje a nemá potřebu hledat nic jinde. http://priznaniosexu.cz/priznani/17539