S mou ženou se znám již od školky, byli jsme nejlepšími kamarády. Bavili jsme se, hráli si, prostě děti. Když mi ovšem odbila patnáctá, zjistil jsem něco, na co bych před tím nikdy nepomyslel. Zamiloval jsem se do ní. Což jsem si uvědomil celkem divným způsobem (ona se mě zeptala, jestli ji miluji). Poté se to zvrtlo. Přestávala mě mít ráda. Jelikož jsme bydleli ve městě, kde se hodně pilo (v každém věku), tak jsem s ní a s jejími kamarády (15 - 20) chodili pít. S každým z nich se bavila a jednoho kluka, kterého jsem nenáviděl, balila, hodně. Poté mi jednoho dne řekla její sen. Procestovat celý svět, všechno to poznat a možná se i podívat na měsíc. Sám jsem nikdy takový sen neměl, tak jsem si řekl 'Proč jí ho nesplnit?'. Když jsme šly na střední, tak nás dělilo 25 km. Když jsem šel do druháku, tak se mnou přerušila kontakt se slovy 'promiň, ale nechci mít někoho, koho nenávidím v kontaktech'. Ranilo mne to, ale já se svého snu... jejího snu nevzdal. Učil jsem se jako nikdo druhej, každý ročník mi končil na výbornou. Došel jsem na vysokou, udělal ji a v Německu si našel práci. Uplynulo 10 let od našeho posledního kontaktu. Trvalo mi 2 roky, než jsem ji zase našel. Přijel jsem před její chátrající dům v novém bavoráku, s novým oblekem, celkově jsem prostě vypadal úplně k nepoznání (ze 120 kil na 85). Přišel jsem k jejím dveřím, zazvonil a pozdravil jsem ji a jednoduše jsem se zeptal, jestli se její sen změnil. Nechápajíc se na mne dívala a já jsem jí řekl kdo jsem a co pro ni chci udělat. S pláčem mne objala a řekla ano. První rok jsme procestovali celou severní Ameriku. Pak byla půl roku pauza (v práci začínaly být problém, z jistých důvodů jsem přišel dočasně o pravomoc pracovat na cestách) a poté jsme se vrhli na Evropu. Náš vztah se výrazně zlepšil a já jsem začínal přemýšlet o tom, že si ji vezmu. Nevěděl jsem jak na to. Francie na Eiffelovce nepřipadalo v úvahu, bylo by to moc nápadný, tak jsem zvolil místo, které milovala už jako malá: Itálie Benátky. Měl jsem to krásně propracovaný. V plánu bylo, že tam strávíme týden a pojedeme o dům dál. No a já čirou náhodou našel ve vodě lahev s mapkou. Ona z toho byla tak nadšená, že jsme se ten poklad ihned vydali hledat. Poklad byla malá truhlička s prstýnkem. Byla hrozně překvapená, ale když uviděla můj úsměv, začala brečet. Vzal jsem truhličku, klekli si a jen co jsem se nadech, abych ji požádal o ruku řekla ano. Pointa tohoto je to, že pokud někoho milujete srdcem i duší, tak dokážete všechno, i kdyby to mělo trvat 12 let. (pokud mi tu bude někdo psát že se tohle nestalo, mě to je jedno. Vy jste to nezažili. Mě nejde o to, aby jste věřili mému životu, mě jde o to, aby si ty z vás co na pravou lásku nevěří uvědomili že to existuje)