"Předem upozorňuji, že to není zrovna nejkratší, ale potřebuji vám to sdělit, protože si myslím, že takhle na tom určitě nebudu jediná. Když mi bylo 14 let, zamilovala jsem se do svého spolužáka. Myslela jsem si, že to je jenom taková ta první dětská láska a že mě to přejde. Jenže uplynul rok a my šli na střední školu. I když jsem si to nechtěla přiznat, pořád jsem ho milovala i po roce. Až do maturity ty city neslábly a já si uvědomila, že jsem do něho tak moc zamilovaná, že se nedokážu jen tak zamilovat jinde. Něco málo jsme spolu měli, nějaké ty úlety, úžasné venky a když jsem měla špatný den, stačil mi jeho úsměv a hned mi bylo líp. Po maturitě jsme se nějak rozdělili. Ztratila jsem na něho kontakt, neozýval se mi, tak jako nikomu dalšímu, nevěděla jsem o něm nic. I přesto, že jsem ho nevidívala, mě každý večer zachvátily všechny ty krásné vzpomínky s ním. Místo toho, abych si hledala někoho, kdo by zaujal jeho místo a já mohla být konečně šťastná, užírala jsem se nad marným doufáním, že spolu někdy budeme. Ve svých 20 letech jsem odjela do Anglie hlídat děti. Měla jsem tam dobrý přínos, získala jsem si tam nové kamarády, nové zkušenosti a poznala jsem i krásné muže, kteří by se mnou do vztahu šli, ale já je stejně kvůli ""dětské"" lásce všechny odmítla. Ve svých 25 letech jsem se vrátila do Česka. A co mě nečekalo. Hned druhý den po mém příjezdu mi ""moje"" láska poslala pozvánku, kde stálo, že se bude ženit. Nějak mi nedocházelo, jak na mě sehnal adresu, měla jsem svůj vlastní byt, o kterém věděli jenom mí rodiče a sestra. Když jsem se zeptala mámy, jestli o tom něco neví, řekla, že jí navštívil v domněnce, že bydlím pořád s rodiči a že mi chce předat něco důležitého a tak mu dala moji adresu. Když jsem četla tu pozvánku, na jednu stranu jsem si řekla, že musí mít báječný život, na druhou stranu to nehorázným způsobem moc zabolelo. Na svatbu jsem nakonec šla, i když nebylo lehké zadržet slzy. Po obřadu jsem si s ním našla chvilku, kdy jsem s ním mohla mluvit, zeptat se ho, jak se má, co dělá. Říkal, že se má skvěle, přes svého otce získal dobré místo v jedné firmě, že má nádherný dům a hlavně skvělou ženu, se kterou čeká i dítě. Když jsem to tak poslouchala, hřálo mě u srdce, že se má dobře a jsem za něj ráda. Nyní je mi 30 let, pořád žiju sama, jediný, kdo mě vidívá pořád plakat je můj pes Billy. Nemám v úmyslu si někoho hledat. Zkoušela jsem to, ale jeho místo nikdo neumí zaujmout a já ho i přes to všechno pořád miluju. Děsím se toho, protože bych nerada zůstala sama. Ale možná to fakt jen tak nepůjde. Nepřeju nikomu tuhle situaci, člověk pak nikdy neví, co ho čeká a co ho zraní. Doufám, že na tom nebude nikdo tak mizerně jako já. Příjde mi, jako bych byla pořád puberťák a že jsem ještě vůbec nevyspěla."