…konečně jsme se vyškrábali na hřebeny Orliček. Najednou jsme byli sami obklopeni mrazivým tichem, které rušilo jen oddechování psů a vrzání sněhu pod skluznicemi. Mlha by se dala krájet, ale malamutí tlapky neomylně kopírovaly stezku. Sáně se nakláněly a houpaly v rytmu sněhových dun a já se najednou přistihl, jak si výskám. Právě jsem se nabíjel adrenalinem! Věděl jsem, že mi to nabití vydrží tak akorát rok, než se zase postavíme na trail Šediváčkova longu…