Moje dětství bylo většinou ve znamená práce a starání se o mladší sourozence. Nejlepší léta, kdy jsem si měl na plno užívat života jsem dalo by se říct většinou promeškal. U kamarádů jsem byl "divnej", protože nedokázali pochopit, že život není jen o zábavě. Ale nikdy jsem toho nelitoval, rodiče mi nikdy nic nezakazovali, nenutili mě pracovat, dokonce mě pobízeli, abych chodil ven, jen s větou, že bych měl znát svoji hranici a nic nepřehánět, ale já nechtěl. Rvalo mi srdce, že vidím otce a matku, jak dřou, abychom se měli dobře, raději jsem šel pracovat s nimi. Nechápu, jak tu někteří mohou brečet, že nemají svobodu. Podle mě jste nevděční, není vám trapné pokaždé, když si od rodičů berete peníze, dostáváte novou věc, za jejich peníze si "žijete" a přitom tu brečíte? Není vám trapně, když vaši staří rodiče musejí makat a vy jim nechcete ani pomoct?